...takový prostor pro kulturní činnost nesemletých naivních individuí.
|
Blázni.cz - dobrý kanálnebo přijďte v pondělí 16. 12. 2024 na slet bláznů v 19h do klubu Paliárka | |
Hulím, jím a spím... (poezie, Jane) • Kožená bunda natužená kouřem z tisícovky cigaret... (poezie, Jane) • Stopy života (poezie, Jane) • Ve vlaku (poezie, Jane) • --->-->--> (poezie, Jane) • Anděl (poezie, Jane) • V klubu (poezie, Jane) • Hrášek (poezie, Jane) • BOJ (poezie, Jane) • Jedlá (poezie, Jane) • Další zbytečná slova (poezie, Jane) • U vody (poezie, Jane) • Podvečer v zahradě (poezie, Jane) • slečna Michaela (poezie, Jane) • Alfa (poezie, Jane) • Nikdy to není navždy (poezie, Jane) • Jarní kýč (poezie, Jane) • Ch. (poezie, Jane) • Neměls mě pak líbat (poezie, Jane) • O mých a jiných bláznivých (poezie, Jane) • Satyr (poezie, Jane) • Prádlo (poezie, Jane) • Paní much (poezie, Jane) • Ať si kdo chce, říká, co chce (úvaha, Jane) • Pro tebe k svátku (29.6.) (poezie, Jane) • Nocí domů (pro T.) (poezie, Jane) • Ubliž mi preventivně (poezie, Jane) • Milencům (poezie, Jane) • kdo si hraje, nezlobí (poezie, Jane) • Víly na březích řek (poezie, Jane) • V parku pod nádražím (poezie, Jane) • Prosím (poezie, Jane) • Sbohem, Alfo (poezie, Jane) • Ve vaně (poezie, Jane) • Hrneček od čaje (poezie, Jane) • Strážce tajemství (poezie, Jane) • Báseň psaná po tmě (poezie, Jane) • Rozplynul se (poezie, Jane) • Problém pacienta s paranoidní disociativní poruchou osobnosti (próza, Jane) • Přežít pár minut (poezie, Jane) • První sníh (poezie, Jane) • Už zase (poezie, Jane) • Já ne (poezie, Jane) • Lovci (poezie, Jane) • Na návštěvě (poezie, Jane) • Pamatuješ... (poezie, Jane) • Když už je všeho noc (poezie, Jane) • Byl jednou jeden král (poezie, Jane) • N z v (poezie, JaNe) • Osamělá duše (poezie, Jane) • (bez názvu) (poezie, Jane) • Oblíbené trasy (poezie, JaNe) | |
[javascript protected email address]
Oblíbené trasy... Třeba z Prahy na Beroun To je tak krásná cesta Že stojí za to jet ji vlakem Znovu a znovu Tam a zpátky
Oblíbené trasy od filozofie do postele Nebo na pohovku Co kdo doma má A proto jet kdykoli Na výlet vlakem Znovu a znovu Tam a zpátky
Oblíbené trasy za pocitem Že žiju To jsou tak krásné cesty Plné těšení a voňavých vzpomínek Už jedu domů Abys mohl být smutný Že tam nejsem Znovu a znovu... |
|
Držím tě jako někoho, koho nechci už nikdy pustit. Objímám tvou šíji tam, kde končí vlasy a začíná kůže... ...chtěla bych toho šeptat mnohem víc než tvoje jméno stále dokola... - A pak prý, že už k tobě nechovám romantické city... Komu to lžu a s jakým úmyslem? Nejvíc snad sama sobě. - Tramvaj zastavuje a přetrhává mi sen o bezpečí v tvém objetí, nutí mi všední realitu, budeš vystupovat, měl bys už vystupovat.. Naposledy zahlédnu oči, co svádí snadno slečny do průšvihu a vdané paní přidělávají vrásky |
|
Tak sama Jak jen duše může být, Jak jen bytost může být Ve světě věčného odmítání.
Kdo by ji mohl spasit? Anděl strážný je poslední, Který to nevzdal... ...ovšem jen z božské povinnosti.
Vysílá na sta signálů, Nikdo však nepřijímá. Zprávy nejsou doručeny, Adresát k nezastižení.
Tak sama. Cizí i u sebe doma. Draci krouží v ulicích A město nebylo nikdy méně nebezpečné, Než je právě teď, Když už na ničem nezáleží.
Ať si tu duši zatracenou Draci sežerou... ... ať pojdou na její hořkou chuť A duši s sebou strhnou do podsvětí.
Tam aspoň nebude sama, Démoni všude kolem, Krutost už není nevýhodou A duše zmizelá nikomu na světě nechybí. |
|
Nezachráníš všechny, Minimálně ty, Kteří zachránit nechtějí.. Už ti nic z toho nebudu říkat. Ani pohledem.... .....pár metrů Jak nepřekonatelná propast. Bičování slovy Každá narážka Ta cizí slova tak blízce vystihující skutečnost.. Jsi tak podobný už mnohým... Spřízněná duše, někdo, kdo chápe, Kdo aspoň zdálky zahlédne ty démony v mé duši.. Kdo se přiblíží tomu nic, co je uvnitř mne, Téměř na dosah, Téměř to nic vyplní, Stane se mnou. A já se stanu někým jiným.. Jen nejde oddělit moc dobře duši od těla. Tělo nejde odložit u botníku A dál vejít jen s nahou duší.. Kéž by to šlo. Pubertální osudové lásky Vystřídala sofistikovaná citová vzplanutí. Konce jsou stejné... .. rozervaná duše Zdecimovaný náhled na sebe, Případ pro psychiatra. Už tolikrát. Tolikrát jsem se nechala strhnout přesvědčením, Že zázraky se dějí, Andělé bez křídel chodí mezi námi, Vily mají právo tančit kdekoli, Silní chrání a křehcí jsou chráněni, Vše je jak má být, Pokud jeden jediný člověk chápe... Chápe... Mě.
|
|
Bylo nebylo Zase jsi mě chytil Špinaví a bledí Život není děvka |
|
Když už je všeho noc Tak bdělá po polovičatém spánku Třesoucí se ruka |
|
Pamatuješ na první sex, |
|
Příboj přísných pohledů |
|
Jsme lovci, Chytáme do očí Rozkládáme své tělesné schránky, Nemusíme soupeřit, Když však potká lovec lovce, |
|
Začnu vést nekonečné rozmluvy sama se sebou, Musím se seznámit se samotou, Teď ji vidím v křesle, Čím vším už jsme spolu prošly, Nejdivnější jsou ty chvíle, Těžké pravdy si říkám s poťouchlým úsměvem: |
|
Už zase tě mám plné zuby Zas další horký den Tak trochu smutná s přicházejícím létem To nepomine - to nezrušíš Cítíš to? ...nejprve léto, pak podzim |
|
Padá Padá Padá Padá |
|
Ty nejšílenější chvíle trvají ty nejdelší minuty třeba tři, možná dokonce pět ... jenže člověk zestárne o deset let zrychlenej tep lepivej pot totálně mimo dochází kyslík co kdyby? Kdyby?! Bojím se tak, že sotva držím pohromadě nahé tělo sevřené úzkostí ledové nohy zkroucené v křeči bojím se, bojím schoulená jak zámotek chuchvalec špíny zchromlé a oslabené dospělé dítě |
|
Zaslechl jsem
rozhovor dvou mých já a vůbec se mi nelíbil. |
|
Rozplynul se. Všichni se rozplynuli. Jsou z nich jen barvy. Pocity barev. Mám z tebe takový zelený pocit. Andělská jemná temně modrá ... a rudá Cestičky rudé po košili se rozplynuly. Vždycky to skončí u Anděla to je v pořádku. Rozplynul se. Ve vůni rozmarýnu moje prázdná hlava stisknuté zuby a oči jako němá výčitka ten zemitý pocit tráva, hlína, sláma, to všechno tu mám ve vlasech rozplynul se. |
|
Slyším tvůj hlas v mobilu Slyším vyzvánění tvého mobilu, ještě než tě uvidím Rozléhá se to tu všechno Ve dvousekundových intervalech Pochopení pravdy Píši (a nevidím) Slyším tvůj vlak Přátelsky bliká světlo na přejezdu Pár hodin po setmění Tma nás vezme a do rána nás nevydá. |
|
Ty jediný to víš.
|
|
Na stole v kuchyni zbyl po tvé návštěvě nedopitý hrnek; beru ten kus porcelánu, co se kdysi směl mazlit s tvými rty, a přikládám jej ke rtům svým; ne že bych chtěla pít ten dva dny starý čaj, jen chci ochutnat stejná místa jako ty; potěžkávám ten kus nádobí s namalovanou žirafou a hledím přes pokoj a vduchu si znovu přehrávám ty chvíle, nevrátí se a nebudou další; hrnek tu zbyl, tys odešel, kuchyňský stůl jako by chtěl kýchnout a smést to harampádí na zem a zapomenout. proč on může a já ne? |
|
Ve vaně plné zvrácenosti |
|
Vmáčknu tě na maličký kousek volného místa ve své duši;
vyrovnám si tě ve vitrínce životních podivností,
poctivě budu každý týden otírat prach z každé jedné vzpomínky
na tvoje vlasy
na tvoje auto
na ty ukradené chvíle...
Stále lepím nové náplasti na staré rány,
které se nezahojeně čas od času rozezívají do nového pondělního rána. |
|
Oslavujme život. Ta slova mi zhořkla v ústech. Říká se tohle vůbec, když se slaví ztráta?
Jak podat ruku tonoucímu, když zrovna člověk sám má co dělat, aby žil?
A nebo to zkusme, vrhněme se do proudů a uvidíme, kdo vyplave, čí život bude zachráněn.
Smutné je, když se najednou topí celá rodina, město, národ. Zachraňme národy. Zachraňme cokoli z toho, co je teď, pro ty, co přijdou po nás. Totiž žádná potopa po nás. To ne. Když projednou začneme tím, že k sobě budeme čestní.
Vážíš si sám sebe? Ne? Tak začni.
Zažehni plamen, ohřej mě, prochládám na okraji doby ledové a stůňu. |
|
Nikdo neví, kde jsem, nenajdou mě - už dávno nehledaj dva upletené copánky ji neochrání rostou jí černé chloupky na kolenou a výš nikdo mě nehledá v parku pod nádražím náušnice se houpe v rytmu dechu řidiči zvědavě vykukují z aut a někdo vedle si balí cigaretu hudba hřmí a burácí nenajdou mě jsem všude ve větru chvíle se mnou jsi nikdy neprožil a lidé žijí dál s každou vteřinou - proudí mnou zvuky - cítíš je taky? Bledneš v odpoledním slunci nedám se rušit v parku pod nádražím |
|
Byla tak sladká, že po ní zaručeně musí ráno bolet hlava. |
|
|
|
Milenci se milují a nenávidí, Milenci jsou naivní a hrdí, Milenci se milují a nenávidí, Milenci se milují a nenávidí, |
|
Jsi příliš velký malý princ Našel jsi způsob, Věřím tvým slovům, |
|
Dýchej zhluboka, je to ve vzduchu, pij, co hrdlo ráčí z kohoutku souznění.
V rachotu moderní doby, když všude blízko číhá odsouzení, v noci se řítíš tmou na sedadle cizího auta, beaty nutí tvé panenky skákat jak pingpongový míčky, ulice je úzká, brzdy …byly, jsou a budou.
Ale my bratře nebudeme. Lavina zvratků zasypala hlavní vchod. Dobrou noc. |
|
Jako vrátit se do dobře známé náruče. Hořím. Zodpovědnost je osvobozující. Jsi jeden jako druhý… Pamatuješ na tu noc?
Je léto. Do Silvestra daleko. |
|
Jak dalece jsme ochotni hájit právo člověka na svůj názor a na jeho projevení? Co když ale jeho názor někoho druhého uráží, pohoršuje, nebo zraňuje? Co když to, že hlasitě sdělujete svůj názor, přiměje někoho jiného, aby někomu dalšímu ublížil? A třeba už ne jen slovy. Budete pak cítit vinu za to, co se stalo?
Třeba s ní netoužil mít sex, dokud se zasněným pohledem nepronesla: „Já bych šukala…“
Cítila pak za to vinu? |
|
Leží nedaleko záchodů, leží s mouchami nad hlavou, pod hlavou zemi - svět, leží a tiše číhá, pohyb much jí oznamuje pohyby budoucích mršin - stačí si počkat, však oni chcípnou; zbudou po nich prázdné barevné ulity vysáté kosmickým vysavačem času. Paní much leží v trávě s přáteli nad hlavou! |
|
Na šňůrách týden přeschlé prádlo... ... koho to zajímá? Mě? Tebe? Tvou ženu? Pozvi ji sem a já ji odsud nevyženu - slibuju. |
|
(pro T.) |
|
Kruhy se uzavírají v těch chvílích, Je komické, jak si všechny stejně lžeme do
kapsy. Čmeláci bzučí hlasitěji než včera. Kruhy se uzavírají v těch chvílích, Je komické, jak vám všem stejně lžu.
Pozvedám hlavu k slunci. |
|
Neměls mě pak líbat. - Teď je mi z pusy cítit vlastní pussy. |
|
Jsi jako hudba, s kterou žiješ. Buch a buch a buch, jsi jak chajda, v které hniješ, kde zahnívá tvůj duch; tvá duše rozežraná zčásti … buch a buch a buch… Jak když tě klackem praští, asi tě šálí sluch.
Jsi jako dřevo v lese, nařežu tě pilou, jestli to Vesmír snese, podaruj mě silou, tvé ruce jako lana krásně svazující, do tvého světa brána; mnu si líci.
Jsi jako vlčí mlha! Buch a buch a buch! Obestřels mě, jsem plná… Však bez předtuch. |
|
Pupeny třešně – nadité a lesklé, křehké, světle zelené lístky, kmen. To vše mám na dosah ruky.
Slunce prohřívá každý milimetr kůže stamiliony něžných pohlazení.
Pod nohou mi křupl starý list a rozpadl se do mladé trávy: mezi mravence a sedmikrásky.
To vše mohu hladit rukou, šimrat nohou, laskat ústy.
Mít hubu plnou hlíny. To by bylo.
|
|
Duše bolí z pravdy, co rozkroku se líbí. Nikdy to není navždy… …i když ti to slíbí. |
|
Spal mě prosím dřív,
Než tě uhasím…
… náhle jsi procit
Do génia noci.
Pak ráno tvá fena
A žárlivá scéna.
A my dva nepůjdem –
– bez noci nový den.
Milion let musím tě znát
Hárám a neštěkám – pojďme si hrát.
|
|
Kdo někdy nechtěl dráždit šelmu?
|
|
Voda lesknoucí se v zapadajícím slunci slibuje lepší zítra pro vše živé. Jsme tak mladí a tak čerství. Hledáme své právě rozkvétající druhé poloviny; své staré smutky odkládáme na kompost včerejška. Ještě budou užitečné. Mohou být. Den se svými stíny pomalu pokládá hlavu na polštář hebký jako kočičí kožich. Přinášíme pro dnešek poslední oběti na oltáře svých bohů a bůžků. Pobavíme je svými plány na večer. Stejně se zas rozplynou v kouři. Pastýř zahání své ovce do ohrady a těší se na lože. Je to tak prosté. |
|
Pojď se mnou k řece. Lehneme si do trávy a poplujeme. S každým nádechem poplujeme dál do hlubin sebe. Pojď se mnou a já ti ukážu ta nejsvůdnější dna. Můžeš se k nim zkusit potopit, ale jen pokud budeš chtít. A budeš mít tu odvahu. Slibuju, že tě neutopím. Ryby jsou zrádné. Zvlášť ty skopové. |
|
Už bylo napsáno zbytečně mnoho slov, nevadí, přidám další, ten prostor to snese.
|
|
Příliš nedospělé duše, příliš dospělá těla.
K snídani si tě jen ukousnu, ale k obědu bych prosila plný talíř tebe, jen to nerozcmrndej; stačí, jak jsi mě zamazal ráno.
Večer tolik něhy, tolik zbytečný něhy: tam, kde má navrch rozum, je něha trochu nadbytečná. Víš? Radši si spolu dáme rajskou – hudbu stokrát jinak až do svítání. K snídani jsem si tě jen ukousla a teď mám hlad. |
|
Boj je vlastně jen promyšlený pohyb za nějakým účelem. Úplně stejně jako sport. I jako život. Tak berme život sportovně. Ale bojujme. Musíme myslet, ale musíme se u toho i hýbat… Neúprosně spalujme protivníky: Plameny slov, gest – Pohybem! (ideálním pohybem v takovou chvíli je prudký úder vašeho kolene do protivníkova rozkroku) |
|
Je to tak nefér, když se hrášků v lusku sejde pět. Po dvou si je házíš do pusy, ale co ten chudák pátý? Má se to tak i s přátelstvím… Pět je špatné číslo pro cokoli. Pět bude vždy znamenat: Dvě dvojice --------------------- a ty nás neruš! |
|
Podáváme si dobře dávkované štěstí, létá na trase mezi našima očima. Ty tvoje modré ledově světélkují v červenošedém kouři okolo. Nízké napětí Slabý pulz Zvedám hlavu zvedáš hlavu Nanosekunda Třesk Naše duše letěly prudce k sobě, až narazily na tvrdý kov snubního prstýnku.
|
|
Asi jsem tvůj anděl, i když ty to ještě nevíš, tak dojemně, až bratrsky moje dobro střežíš. Jsem tvůj anděl, malá holka v ruce jointa s tím je vždycky potíž. Co čert nechtěl snad se mě trochu bojíš. Jsem tvůj anděl, kterej v zimě v teple dřepí a když je ti ouvej spí a nepřiletí. Jsem tvůj anděl Jako naschvál jsi mě našel, hojíš duši, léčíš kašel: Jsi můj anděl Co je moje, to je tvoje… Ty vole. … je to naše |
|
Tvůj výraz v tom momentě s velkým M napovídal, že se na mě zlobíš za náš společný hřích. V tu chvíli oba napůl živí Napůl mrtví. Trapné ticho. Kroužíme kolem sebe ve snaze najít oblečení. Ukrajujeme vteřiny a doufáme, doufáme, doufáme, že ta vichřice uhasila oheň… Dokonale.
|
|
Tvůj vlak jede ráno tam - ten můj jezdí večer... zpátky naše životy se řítí jinými směry. Jak parodie romantické komedie: Nejezdi. Nejezdi ještě! Já vím, beru se moc vážně. Tak už to na kolejích bývá. |
|
Líbí se ti moje vlasy? Líbí se ti moje oči? Líbí se ti moje ruce? Moje nohy pláčou. |
|
Kožená bunda natužená kouřem z tisícovky cigaret
Se lačně otřela o mé nahé rameno a umaštěné - pro tento večer prsty pětkrát pročísnuté - vlasy zavadily o mou tvář
Seš to ty marjánková vílo?
Ale ne, víla je ta vedle
Nevidíš?
Má dlouhou sukni a cigára si zapaluje tak milosrdným pohybem
Jako by se jim omlouvala, že musí shořet
Nevidíš?
Vedle ní stojí poutník
V košili se zvláštním ornamentem
Nevidíš, že ti dva k sobě patří? |
|
Hulím, jím a spím. Směju se a miluju. Sportuju. Cestuju. Pracuju a pracuju taky na sobě. Každý den se snažím zlepšovat. Tak proč je to kurva nelegální? |
|
⇡nahoru⇡ |